Ilja Hurník (nar. 1922 v slezské vsi Porubě, dnes ostravské čtvrti, zemřel 7. září 2013 v Praze). Pro svou mnohostrannost bývá označován jako typ renesanční. Již v roce 1933 vyšly jeho první klavírní skladby a dodnes platí jako klasická instruktivní literatura. Od té doby pokračoval jeho vývoj plynule, bez slohových zlomů. V roce 1938 musela jeho rodina prchnout před sudetským záborem do Prahy. Ztrátu domova kompenzovalo to, že se stal žákem legendárních učitelů, Vítězslava Nováka v kompozici a prof. Viléma Kurze (později na AMU jeho dcery Ilony Štěpánové) v klavírní hře. Jeho práce všech oborů se vyznačují vytříbenou formou, sdělností, šarmem, noblesním humorem, životním kladem. Vrcholem kompoziční tvorby jsou jeho opery na vlastní libreto, kde spojil svou invenci hudební s literární, Symfonie in C, oratorium Noé a kantáty Esop a Maryka na slezské lidové texty. Průřez jeho kompozičním dílem je zachycen na profilovém kompaktním disku. Jako pianista vynikl v interpretaci skladeb Debussyho v nichž vedle impresionistické barevnosti vyzvedl jeho kresebnost, upevnil rytmus a formu) a Janáčka, jemuž věnoval i teoretické práce, upozorniv na shodu jeho hudebního jazyka se slezským nářečím. Koncertoval spolu s Pavlem Štěpánem, pak se svou ženou Janou v klavírním duu. Jeho Čtyřruční hra, obsahující techniku, estetiku a psychologii tohoto oboru, speciální cvičení a etudy, je prvním dílem toho druhu vůbec. Spolu s Petrem Ebenem sepsal českou verzi Orffovy školy, která se stala vzorem obdobných adaptací v dalších zemích. K jeho tvorbě kompoziční a pianistické se přiřazuje rozsáhlá tvorba slovesná. Jsou to povídkové sbírky, eseje, paměti, rozhlasové hry, libreta k jeho operám, popularizační pořady rozhlasové a televizní, četba pro děti.