Dílo hudební Dílo pedagogické Fotoalbum Jiné Ilja Hurník Lukáš Hurník

Ilja Hurník

Podepisování

O sobě říkával, že je „skladatel, který se vetřel do literatury“. Popravdě se mu literatura stala jedním z čtyř oborů: „skladatel, spisovatel, klavírista, pedagog“. Že je mu souzena především skladba a psaní se mu naznačilo už v dětství. Tehdy měl představu, že krásné je to, co je hrdinné nebo smutné, takže jeho první písničky na vlastní text se jmenovaly Květinka vadne a Mládí uteklo. To mu bylo šest.

Závěrečná zpráva

Dětství prožil Ilja Hurník ve Slezsku. Vzpomíná:
„Když v osmatřicátém roce musela naše rodina prchnout před sudetskou okupací Slezska, octl jsem se v Praze. Člověk ulpí na rodném kraji, až když ho ztratí. Hledal jsem jeho stopy a nacházel je ve slezských lidových písních, nepodobných žádným jiným. Dnes mě velmi rmoutí, že naši lidé nevědí o Slezsku skoro nic. Za totality se vedla na mapě čára, pod ní byla jižní Morava, nad ní severní. Pojem Slezsko zmizel. Přitom mezi Slezskem a Moravou jsou hluboké rozdíly. Morava je žensky lyrická, zpěvná, vládl jí král Ječmínek, skrytý v slunných žitných polích. Slezsku vládl zbojník Ondráš, postava temná, přízračná, jak ji líčil Bezruč.

Znaky slezského nářečí jsou: vesměs krátké slabiky, akcent na předposlední: tatiček, matička, ale i nanovyrok, naštědryden. Krátké, zhuštěné jsou i věty, jsou to hesla, která se nerozvádějí, nýbrž posedle opakují. Letí Slezanům od úst jako bubnová palba. Mezi větami napjaté pauzy, v nichž se nabírá energie pro výstřel další věty.

Slezsko je dotčeno severem, kraj jakoby zastřený uhelným prachem. Na našem státním znaku je moravská orlice červeno-bílá, slezská je černá. Naši lidé nedbají, že český stát se sestával z tří zemí, Čech, Moravy a Slezska. Dnes se tu najdou mariánské hraniční kameny mezi Slezskem a Moravou. Dramatické dějiny Slezska pokračují. Sice se jeho jméno dnes objevuje jen napůl v „moravskoslezském kraji“, ale Jeseníky spolkla Morava i s Pradědem. Pro lidi nepoučené je Krnov, Javorník, Těšín, Karviná „severní Moravou“. Potíž je s Ostravou, odedávna byla napůl moravskou, napůl slezskou, ale etnograficky, jazykově je to město slezské.

Skladatel Ilja Hurník neztratil nikdy kontakt s tvorbou literární, od dětských sborů na vlastní texty po opery na vlastní libreta.

V roce 1965 vydal Supraphon jeho první knížku Trubači z Jericha. Zde se poprvé projevilo jeho umění povídkové. Defilují tu postavy jako Abraham, Šalamoun, Nero, Vikingové, Rudolf II., všichni převtěleni v hudebníky. Jsou tu personifikovaná zvířata i věci, krokodýl, labuť, žirafa, metronom, zvon, motocykl.

Muzikální Sherlock

Jednou postavou se Hurník obírá v řadě dalších knih, Sherlockem Holmesem. V úvodu knížky Muzikální Sherlock píše autor: „Půjde o příběhy, jež Arthur Conan Doyle prostě ignoroval, protože nepochopil. Pan Doyle stačil pochopit, že fosforem natřená huba psa Baskervilského světélkuje, ale už ne to, co se děje v detektivovi, když kalafunuje svůj smyčec. Pan Doyle, původem lékař, byl s to vidět v prachu z kalafuny leda příčinu alergické rýmy. I čekaly dějiny na pisatele, jenž ví, jak se může rozklepat brada nad houslemi a jak dovede smyčec rozpíchat srdce. Jen takový pisatel by byl s to zachytit Sherlocka Holmese a jeho přítele na vrcholu zralosti, to jest na vrcholu rozpolcenosti. Ano, pánové byli rozpolceni, dr. Watson částečně, Holmes úplně, což panu doktoru Doylovi zcela uniklo. Ostatně, i kdyby neuniklo, byl by chtěl pány bezpochyby zase scelit, hnán svým zbytečně bujným optimizmem. Jsem rozhodnut nedopustit takové levné scelení, vědom si toho, že právě rozpolcenost, trvalá a pokud možno se prohlubující je znakem velkých typů tragicky hrdinských.

Pod titulem knížky stojí: Tuto knihu věnuji své ženě Janě s touhou poněkud ji odvést od příliš horečného čtení detektivních románů, jež ji tolik připravují o zdravý spánek. I.H.

Cesta s motýlkem

I v knize Cesta s motýlkem (rozumí se motýlek u fraku), vedoucí do světa klavíristova se vší odborností, zůstává autor beletristou. Pak i ve svých pamětech Dětství ve Slezsku a obsáhlé Závěrečné zprávě, vydané v nakladatelství Karlovy univerzity. Ilja Hurník o ní řekl: „Když jsem dospěl k listopadovému převratu, řekl jsem si, strmějšího vrcholu se nedožiji, budiž to tedy finále této knihy.

Také jsem slýchal: Kdo napíše své paměti, nenapíše už nic, jak se už párkrát potvrdilo.

Jenže moje Závěrečná zpráva byla mou devatenáctou knihou, to chtělo zakulacení. Ostatně jako klavírista vím, že po programu se sluší zahrát přídavek. Budiž, sepíšu ještě jednu knížku, poslední. I vyšel v nakladatelství Akropolis můj Zelený notýsek. Byl dobře přijat a pan nakladatel řekl: „Máme ještě jiné barvy.“ Za rok vyšel Modrý, po něm Růžový, Fialový. Červený jsem nechtěl, od té barvy je jen skok k rudé a od té raději dál, i doporučil mi přítel astronom Grygar název Infračervený.

Modrý notýsek

Notýsek je knížka otevřená okamžitým nápadům a všem formám. Je tu povídka, vzpomínka, úvaha, satira, scifi, detektivka, pověst, legenda.“

Infračervený notýsek

V notýscích dospěl I.H. k formě short story, krystalově vybroušené a k jazyku, za který ho kritika nazvala „klenotníkem češtiny.“

To, že během pěti let vydá spisovatel pět knih, budí údiv, ale podstatné je, že jde o soubor knih týchž forem, což je v naší literatuře jev ojedinělý.

O svém psaní říká I.H.: „S trochou závisti vyzhlížím k romanopisci. Ten postrčí děj, který se mu setrvačností rozběhne, vynoří se postavy, které zná, ale ne docela. I žasne, co mu tropí. Je to čtenář napjatě zvědavý, co přečte na příští straně.

Jinak se cítí spisovatel povídek. Je to lovec, který si připraví dobré zbraně, ztiší se na posedu, ale jestli mu přijde kořist na dostřel, na to jen sází. Povídka musí skanout na papír ne jako kapka potu, ale rosy. A pak musí vzpomenout na Göethovo: „Schöpfen heiβt weglaβen“. Což volně překládám: tvořit, znamená vyhazovat. Jestli má mít notýsek kolem čtyřiceti povídek, musím jich nalovit šedesát, aby bylo z čeho vyhazovat.

Notýsky mají tutéž podobu, na přebalu jsou grafiky Adolfa Borna s motivem některých povídek. V něm a v Hurníkovi se vzájemně zalíbilo. Adolf Born ilustroval řadu jeho knížek. Například bibliofilii Slovníček instrumentů, vydanou Lyrou pragensis. Hurník vzpomíná:

„Koho jiného bych měl poprosit o ilustraci než Adolfa Borna. Jednou jsme byli spolu na koncertě komorního souboru. Pan Born se ke mně naklonil a pošeptal: „Kerej je fagot?“. Viděl jej poprvé v životě, ale nakreslil jej tak, jako by naň hrál, jakoby prožil celou jeho historii a vcítil se do jeho povahy. Co nakreslil, bylo víc než fagot: byla to fagotovost.

Ze Slovníčku instrumentů:
Housle
Housle ustálily svůj vzhled a už se nemíní měnit. To je jediné, co je na nich neženského. Jinak jsou to ženy se vším všudy:
Mají kadeřavou hlavu, štíhlý krk, jenž si přeje být hlazen, úzké boky, ve společnosti orchestru hlavní slovo, a potřebu, aby za ně někdo umíral. Aspoň ty ovce, jež musejí obětovat střeva a na jejich struny.
Jejich milenci smyčce jsou také na umření. Vědouce, že bez houslí jsou ztraceni, slouží jim, dřou na ně, až se z nich práší, až samou láskou pelichají.
Pozdě v noci, sami dojati nad svou věrností,uléhají s houslemi do pouzdra v sladké vizi, že je to společná rakev.
Anglický roh
Jeho táta hrál co pastýřská píšťala kravám na pastvě, ale syn dělá ze sebe anglického lorda. Proto v orchestru většinou obsažně mlčí. Tím ovšem zaostal v technice. Dostane-li sólo, tedy jen pomalou tesklivou melodii.
„Proč tak pořád truchlíte“, zeptala se účastná flétna. „Ach, přátelé“, zalkal, „jak by bylo vám, kdyby vám sebrali kolonie!“
Doslov
Není nesnadné si představit, že Ilja Hurník, autor humorně laděného dílka, jež tu leží před námi, nemá snadný život. Klavírní virtuos, vynikající interpret - mimo jiné - díla Debussyho, skladatel oper a baletů, hříček pro děti a kantát, filmový libretista, spisovatel povídek a nakonec také znamenitý popularizátor hudby a jejich tajemství, Ilja Hurník zajisté má co dělat, aby žádný z talentů, jichž se mu z hůry dostalo, nezůstal ležet ladem. Spisovatel, řekli jsme, povídek: věru v jeho Trubačích z Jericha a Kapitolských husách, souborech to jeho drobných vyprávěnek s hudební tématikou, najdeš čísla, za něž by se nestyděl leckterý ze světových představitelů u nás opomíjeného žánru tak řečené short-story, například mimořádně skvělá Osudová noc skladatele Schmeidtka z Trubačů z Jericha anebo nepředstižný muzikální popis spáčova chrápání ve stanu z téže knížky. I když se prozatím přiklání výhradně jen k tématice hudební, například na Sherlocku Holmesovi, o němž napsal knížku groteskních povídek a filmové libreto, ho zajímá jen to, že proslulý detektiv nejen pátrá po zločincích, ale též si pro svou soukromou potěchu hraje na housle, na Neronovi ho poutá především to, že brnkal na lyru. Ilja Hurník je spisovatel, a to spisovatel zcela mimořádný, neboť na něj jediného ze všech našich píšících a publikujících beletristů se nevztahuje kruté slovo amerického skladatele Leonarda Bernsteina, který ve své knížce Hudbou k radosti prohlásil nekompromisně, že jakmile se spisovatel odváží mluvit o muzice, začne blábolit a mluvit z cesty. Aj, Ilja Hurník neblábolí a ví, co mluví, a proč mluví tak, jak mluví. Prisma muziky, jímž s hurníkovským úsměvem obhlíží tento svět, dodává jeho vidu zcela nového, nevšedního, jitřně svěžího kouzla a tím i básnické hodnoty. Neboť jest básníkem ten, kdo dovede interpretovat dění tohoto světa, byť šlo třebas o pouhé chrápání nebo jekot klaksonu, v jiném osvětlení a z jiného úhlu, než jak nám je staví před oči únava a nuda každodennosti.

Vladimír Neff

Sláva, jsi umělec

Velká část Hurníkova díla hudebního i literárního je věnována dětem.

Jak se hraje na dveře /nakladatelství Albatros/

Kontrabas se zamiluje do pikolky. Aby se jí přiblížil, natahuje struny tak, až mu jedna rupne a kapela má po hraní, bez kontrabasu to nejde. Poučení: Hraj, jak ti zobák narostl.

Dveřník v koncertním sále si stýská: Chtěl by také koncertovat, ale na nic neumí. Jednou, když otvírá zpozdilci vstup do sálu, mu dveře zavrzají, i zajásá: „Už mám taky instrument!“ Pilně cvičí, až umí kvííí, brum, vrzy. Tak kazí filharmonikům koncerty. Skončí až tehdy, když marně žádá na ministrovi medaili. Urazí se a řekne, už ani nevrznu.

Říká se, člověk, dá-li se do psaní, pak jen o tom, co důkladně zná. Pro Hurníka to byla hudba, ale neplatí o něm, čím se někteří chlubí, hudba je mi vším, což znamená, že všechno ostatní jim není ničím. Hurníkova tvorba obzírá široký horizont, patří k němu historie, astronomie, botanika, ovšem nenazíraná vědecky, ale básnicky. Dotkl se i muzikologie svou esejí o Janáčkovi. Jeho hudbu vidí jako přesnou obdobu slezského nářečí, které si podržel, i když většinu života strávil na Moravě. Znaky slezského nářečí jsou „kratkost“, témata stažená často na několik tónů, která se nerozvádějí, nýbrž posedle opakují. Vítězslava Nováka vidí jedinečného v tom, že vytvořil syntézu prvků tak odlišných, jako lidová intonace, impresivní zvuková barevnost a imitační práce dovršená fugou.

Ilja Hurník se rozjel ještě po jedné koleji, dramatické. Režiséru Jiřímu Horčičkovi se zalíbily jeho povídky a navrhl, aby je přepsal na rozhlasové hry. Stalo se, ale pak už rozhlas dostával hry původní. Do zlatého fondu byly přijaty jeho Moli. Je to historie motýlků, které klavíristé zatracují, protože jim žerou plst z kladívek. Jsou tu všichni, kteří patří do mytologie, praotec Mol, milostný pár Moláček a Molice, prorok, mučedník a nade všemi Pán, majitel klavíru.

Lov na pláč

Psychiatr navštíví přítele houslistu: „Mám objev: Pláč má hudební znaky, vždycky tytéž, podle toho, co je jeho příčinou. Takže hudební analýzou lze příčinu určit.“ I začnou natáčet plačící osoby a houslista je přepisuje do not. Natočí pláč tesklivý, závistivý, vzteklý, jen jeden ne a ne ulovit, pláč radostný, šťastný. Konečně se takto rozpláče sám psychiatr, nevěrná žena se mu vrátila. Houslista zesmutní: „Pro mne ještě nikdo neplakal.“. A tu uslyší poslední větu Čajkovského šesté symfonie a vydechne: „Tato skladba pláče pro všechny.“.

Z esejí a úvah vyšlých v tisku:

Ilja Hurník vynikl i jako popularizátor hudby. Zde došel k poznání, že odborný slovník nestačí, že mnohdy je účinnější a přesnější metafora.

Brněnská Universitas Masarykiana vydala Hurníkovu monografii. Na šíři jeho tvorby by nestačil jeden autor, musela by jich být řada. Toto je část úvahy profesora Miloše Horanského:

Trojhlas

Nemohu ukončit svůj krátký vhled do Hurníkova díla literárního jinak než tázáním, proč mám jeho tvorbu obdivně rád, stavím ji vysoko a považuji za unikátní. Ve světě rozkymácených hodnot patří k řídnoucímu počtu tvůrců, kteří ukazují směrovku, aniž ideologizují, či přikazují, či mentorují. Celou osobností a aurou vycházející z díla nabízí harmonii. Ne hladkou, sladkou, útěšlivou, ale tu, která je darem pozitivní energie. Ukazuje život jako hodnotu k trvalému luštění a neexistující bez zápasu. V postmoderní situaci, kdy těžko hledáme radost být „odměněni trochou životního smyslu“ /Liotard/, je Hurníkovo dílo pevným opakem rozvratu, systému paranoidních stavů rozumu, atomizace výpovědi. Odtud jeho postoj k světu. Je srozumitelný, účastný, vystříhá se tvrdých soudů, snaží se pochopit až za mez, kterou na své bližní běžně aplikujeme. Nepoužívá drastických tónů a celý jeho svět je noblesní a vlastně léčivý vzácným spojením humoru a laskavosti. Při jeho četbě mám vždycky radost s apolínského ducha, který nás učí harmonii, aniž zjednodušuje, myslí břitce a elegantně, má smysl pro chuť jazyka, má šarm a moudrost apokryfního myšlení.

Saint-Exupery, Chesterton, Ota Pavel, Saroyan… to je silná a půvabná společnost, do níž mi zapadá dílo Ilji Hurníka. Dílo, které je mi průvodcem pro řadu věcí lidských, osobitě vědoucím humorem a troufám si soudit, že čtenářsky nezapomenutelné.

Lístky vavřínové

Seznam knih

Bibliofilie

Dr. Věroslav Němec