Jana Hurníková – Roubalová (* 1939). Jana Roubalová se přihlásila na AMU hned
po maturitě na jedenáctileté střední škole. V konkurenci s absolventy
konzervatoří obstála hned napoprvé, byla přijata do třídy
profesorky Ilony Štěpánové – Kurzové. Vysokou školu absolvovala s červeným
diplomem a po konkurzu s jinými posluchači školy dvěma koncerty
ve Dvořákově síni Rudolfina. S orchestrem FOK a dr. Václavem
Smetáčkem provedla Schumannův klavírní koncert a na samostatném recitálu
díla Bachova, Beethovenova, Prokofjevova, Ravelova a Debussyho. Po
absolutoriu zamířila ke hře komorní, která jí byla obzvlášť blízká.
Řadu let hrála s houslistou Ivanem Štrausem, s její účastí získal na
soutěži Pražského jara v r. 1964 první cenu a následovaly společné
cesty po celé Evropě. Později, jako žena Ilji Hurníka s ním vytvořila
duo pro hru čtyrruční a dvouklavírní. Měla podíl i na řadě
Hurníkových skladeb pro tento soubor. Spolu absolvovali řadu cest po
Evropě i USA.
- SLOVO EDITORA Jaroslava Maliny
Po bližším poznání díla Ilji Hurníka byl jsem si vědom, že knihu o něm
nemůže napsat jediný autor. Těžko by se našel někdo, schopný obezřít
všechny Hurníkovy obory.
Bylo třeba vyzvat muzikology, literáty, dramatiky, hudební pedagogy.
Všichni museli překročit meze svých oborů, protože se v Hurníkově
tvorbě prolínají. Klavírista ovlivnuje skladatele a naopak, spisovatele
podněcuje hudebník, a všichni pedagoga.
A tak se v knize střetávají pohledy na tytéž jeho práce z různých
úhlů. Nicméně diagnóza vyznívá u všech autorů shodně : Díky své energii
obsáhl Ilja Hurník řadu
uměleckých oblastí, aniž tříštil své síly. Je to osobnost celistvá,
typ monolitní, filozoficky pozitivní, harmonický.
Jeho dílo přináší jas a pohodu, nikdy levnou
Noblesu, nikdy povýšenou.
Humor, nikoli pouhou veselost.
Leckdy melancholii, ne však sentimentalitu.
Vychází z tradice, avšak bez muzikální důstojnosti.
Ilja Hurník je osobnost ojedinělá, pro niž se těžko najde obdoba.
- Karel Mlejnek: Skladatel
…Ztvárnění těchto námětů a myšlenkového soustředění uskutečňuje autor
s neobyčejnou noblesou a decentností. Nezná velkých gest, jimiž by
oslňoval : jeho sdělení je výrazné,
avšak nevtíravé, vychází zevnitř. City i vášně mají své dost striktně
vymezené hranice : ty jsou nepřekročitelné, neboť by narušily autorův
intimní sloh. Jeho autorský postoj
je postojem intelektuála, který se snaží být nad věcí a nenechá se
vtáhnout do středu dění. Tak je zaručena diskrétnost sdělení a zachování
nezbytné míry objektivity.
Je to přesný otisk autorovy tvůrčí osobnosti, jeho povahy,
temperamentu, vzdělání, a v neposlední řadě i národnosti, neboť jeho
hudba má i své parametry národní.
Prozrazuje svůj původ, zemi, kde vznikala – a to nemá v době, kdy
hranice umělecké tvorby spíš splývají než aby zřetelněji vymezovaly,
zanedbatelný přínos.
Hurníkova více než půl století trvající tvořivost je založena na
pevných zásadách, z nichž autor neslevuje. Jeho dílo je kompaktní, není
v něm bludných směrů,
neboť je zvládáno bujným intelektem, který zabraňuje omylům. V tom
představuje Ilja Hurník monolitní iniciativní osobnost, s jakými se
setkáváme jen zřídka.
- František Kožík: Spisovatel Ilja Hurník
…I když Trubače z Jericha - jako cosi zvláštního z pera komponisty
– vydalo Státní hudební nakladatelství, bylo zkušenému čtenáři rázem
jasné, že vstupuje do světa literatury zajímavá a ve svých čtyřiceti letech
ucelená osobnost, která nemusí hledat a přece přináší s sebou úplně nové
prostředí, celý nový svět. Nikdy se dosud v české literatuře nezabydlily
zjevy hudebních skladatelů, které Hurník důvěrně zná, nikdy se tak hustě
neobjevily zvláštnosti hudebních nástrojů a nutná terminologie. Autor
nás vede do toho málo známého a zajímavého světa s sebou a možná, že se
budeme muset podívat do slovníku,
co je to kvintakord nebo ta dominanta, protože nás to začne nesmírně
zajímat. Hurník umí to vše pojednat krásnou češtinou, kterou pojí
jazyková vybroušenost s průzračným
vyjádřením, sám víckrát přiznal, že „vyškrtává z pravopisu zbytečná
epitheta, která oslabují význam substantiv a dává si záležet na
slovesech“, která považuje
za „nejúčinnější literární munici“. Jeho dialogy jsou dramatické,
úderné, a všechno prostupuje jemná ironie vůči vlastní odbornosti.
Ironie, kterou převyšuje už jen laskavá moudrost či moudrá laskavost.
…Věnoval jsem hodně času a místa knize, kterou považuji za stěžejní
Hurníkovo dílo, ač to není ani román, ani životopis, a dá se vlastně
těžko zařadit pod titulek některého
literárního druhu, je v naší literatuře ojedinělé a má vysloveně
objevný charakter.
…Celý jeho rodný kraj už dávno spolkla Ostrava. „Ty vesničky odjakživa
hleděly k Ostravě, poschovávané za kopečky a hájky jak vyděšení
králíci, a mrkaly za večerů petrolejkami
k planoucí východní obloze. Slezské vsi, to jsou děvečky, které se
děsí černého myslivce a přesto touží, aby si proně přišel.“ Není
rozkoší číst takové řádky?
Ilja ví nejen, co tu kde roste a kvete, ale také, jak rozdílně říkají
které vsi „dobrý děň“.
- Jiří Horčička: Autor rozhlasový
…Ty, autor požívající obecné vážnosti, jsi napsal rozverný part pro
komediální herečku non plus ultra Jiřinu Bohdalovou. Její interpretace
Moličky v Tvé hře Moli byl tehdy objev.
A jak skvěle si zaplakala Jaroslava Adamová v Lovu na pláč. A znovu si
Jiřina Bohdalová zahrála v druhé řadě Tvých muzikantských povídek spolu
s Václavem Voskou (tuším, že byl
u toho i Jiří Adamíra) a opět Jaroslava Adamová se Zorou Jandovou
v Tvé ryze stereofonní hře „Dvě ruce“.
A jak nepřipomenout Tvé četné, ale vždy rozkošné epizody ze života
Sherlocka Holmese, který perfektně zvládá sebe složitější kriminální
případy, ale zoufale se trápí s Mazasovými etudami?
Prostě: Tvá fonotéka už dnes obsahuje pěknou řádku titulů a jsem více
než jistý, že ještě zdaleka není dokončena.A vůbec – děkuji Ti za pěkné
režisérské šance.
- Věroslav Němec: Koncertující skladatel a komponující pianista
…Ilja Hurník byl mezi námi prvním klavíristou, který odhalil
souvislost mezi barvou a kresbou v impresionistické hudbě. V jeho pojetí
má Debussy nejen okouzlující barevnost,
ale také přesnou a zřetelnou kresbu, jíž Hurník dosáhl především tím,
že upevnil rytmus a zpřehlednil formu. Odhalil tak Debussyho hudbě nové,
dosud netušené dimenze.
Gramofonová nahrávka téměř kompletního klavírního díla /Preludia,
Rytiny, Obrazy, Arabesky, Dětský koutek/ v Supraphonu vzbudila
mimořádnou pozornost – tak velkou,
že ji americká kritika zařadila mezi nejlepší debussyovské snímky té
doby.
- Vladimír Bor: Hraje si s operou
…Na první pohled zcela neoperní námět se Hurníkovi povedlo zformovat
tak, že vtipná hra na operu operu nekarikuje. Dokonce za směšnou situací
navodí někdy hudba i jisté
nostalgické kouzlo. V přehlídce hudebních žertů a gagů autor převléká
hudební styly i operní motivy do nových souvislostí i významů, přitom
však vidí postavy s čapkovsky
moudrou laskavostí a tak je i zhudebňuje : ironicky úsměvná
antiopernost, nikoli karikující parodie. Posluchač oceňuje účinnou
inteligentní legraci s podšitými
operními formulemi, čtverácké záměny žánrové i veselé úklony před
starými pány skladateli. Přičemž to všechno nebrání, aby vstoupil do hry
i komponent emoce seriózní,
přinášející nutnou protiváhu a určitou etiku. Ale i ta má svůj vtip,
jak to vychází třeba ve scéně nešťastného policejního komisaře, který
nestačí na svou funkci,
prošvihne kriminální případ a v naprosté rezignaci se v myšlenkách
ztratí až někam do svých klukovských let:
"Když jsem byl malý chlapec,
pásl jsem s bratrem koně
na louce
pro koně,
nad námi lítali holubi, nebo také někdy někteří jiní ptáci
na té louce
na louce pro koně…
Ach, kde už to je…"
Jakoby kouzlem pak v takových okamžicích dostanou komediální figury
hry ještě navíc lidský rozměr.
- Hanuš Bartoň: Učitel kompozice
…Žáci Ilji Hurníka odcházejí ze školy jako skuteční profesionálové v
oboru, kde se profesionalitou rozumí víc než schopnost vhodně použít
nabytých znalostí.
Hurník nám ukázal, jak se vyznat v hudbě, abychom ji dovedli nejen
hrát a poslouchat, ale abychom se v jejím jazyce dovedli vyjádřit. To
však dokázali i jiní učitelé.
Málokdo se však dostal dále. To nejcennější, co nás Hurník naučil, je
samostatnost. Neposkytl nám návod na dosažení osobitosti, naučil nás ale
vnímat tóny jako něco,
co nám má odhalit svůj význam. Hurníkova škola vlastně přece jen
existuje. Hurníkovci jsou ti skladatelé, kteří se nespokojí s žádnou
předurčenou konstrukcí ani estetikou,
ale poctivě usilují o každý tón a jeho smysl.
Učení Novákovo a Kurzovo označil Ilja Hurník, jejich žák, jako
školu tvůrčí etiky. Takové se dostalo od něho i nám.
- Jiří Grygar: Vzhlížení ke vědě
…Ono to je ostatně s tím údajným Hurníkovým diletováním ve vědě také
trochu jinak. Sám jsem již vícekrát zažil, jak prof. Hurníka pozvala
na seminář Jednota českých matematiků a fysiků či jiné vědecké
společnosti.
Pokaždé přišel vzorně připraven (na rozdíl od ostatních řečníků umí vždy
svůj projev nazpaměť – jeho herecké vlohy se zkrátka nezapřou) a výtečnou
češtinou přednesl příspěvek, který se dal pak rovnou tisknout. V těch
příspěvcích prokázal bezpečnou orientaci v odborné fyzikální či astronomické
problematice, znalost terminologie i nejnovějších trendů v oboru.
Pokaždé však přišel s novým pohledem či nápadem – tak jako to má v odborném
vystoupení být. Však se také nestalo, aby během jeho brilantního vystoupení
kdokoliv byť jen zakašlal.
- SLOVNÍČEK INSTRUMENTŮ poznámka Vladimíra Neffa
Ilja Hurník je spisovatel, a to spisovatel zcela mimořádný, neboť na
něj jediného ze všech našich píšících a publikujících beletristů se
nevztahuje kruté slovo
amerického skladatele Leonarda Bernsteina, který ve své knížce Hudbou k
radosti prohlásil nekompromisně, že jakmile se spisovatel odváží mluvit
o muzice,
začne blábolit a mluvit z cesty. Aj, Ilja Hurník neblábolí a ví, co
mluví, a proč mluví tak, jak mluví. Prisma muziky, jímž s hurníkovským
úsměvem obhlíží tento svět,
dodává jeho vidu zcela nového, nevšedního, jitřně svěžího kouzla a tím
i básnické hodnoty. Neboť jest básníkem ten, kdo dovede interpretovat
dění tohoto světa,
byť šlo třebas o pouhé chrápání nebo jekot klaksonu, v jiném osvětlení
a z jiného úhlu, než jak nám je staví před oči únava a nuda
každodennosti.